Literární tvorba V. Kavky žáka IV.B

Tlupa přátelství, Vojtěch Kavka IV.B

Kapitola první – doba temna

Jednoho dne když se jeden pračlověk toulal po lese kvůli zvěři, aby uživil svou ženu a děti. Zatím se obrátil na nebesa a prosil velké bohy: aby bylo více zvěře, více úrody, abych uživil rodinu a celou svojí tlupu. A na nic nečekal a vrhnul se po zvířeti, to skučelo a kvílilo až se skolilo ne zem. Lovec už se vracel domů. Už z dálky slyšel jak volají. Orlí Očko se vrátil! Od té doby, co se na krajinu uchýlilo temno, se nepřátelská tlupa zmocnila celé zvěře. Tak se zase vydal na lov, ale už se nevrátil a matka už měla čekat třetí dítě. Od té doby si nikdo netroufal jít od vesnice, troufali si jenom ty nejodvážnější. Jeden muž, co se staral o matku, jí utišoval až se narodil chlapeček, jmenoval se Černá Stopa. Jeho učitel lovu ho naučil co se pro lov musí udělat, když vyrostl a učil se rychle. Jednou chtěl jít na lov, ale vrátil se s modřinami, jeho matka ho pořád napomínala. Černá Stopo co se ti stalo, musíš se ještě učit, potom už budeš vědět sám kdy se máš vydat. Jsi ještě moc malý bráško, abys šel na lov, jsi malý, jednou to pochopíš. Dobře starší bratře. Matka řekla staršímu bratrovi. Nechci ho pouštět na lov, protože se bojím, že by se stalo to co se stalo jeho otci a jeho bratrovi. Ano moc se mi stýská po otci a po Bílé srsti řekl starší bratr. Zase o rok později se už mu chtělo na lov, že už to cítí. Tak dobře, ale nechoď na nepřátelské pole! Ano už jdu. Šel a byl blízko nepřátelského pole. Co kdybych jenom našlápnul a nic by se stejnak nestalo. Najednou něco uslyšel. Halo je tam někdo. Hm, už bych jsem měl jít obrátil se a…. ááá. Neboj se, to jsem já tvůj učitel. Co vy tady děláte. Přišel jsem se kouknout ale…. Když jsi blízko nepřátelského pole, rychle, musíme se vrátit. Budeš za trest bičován! Řekl zastupitel tlupy. Budeš aspoň vědět co by se ti tam stalo. Všichni se strachem koukali. To by se ti tam stalo a další rána a další. Prosím už tam nikdy nevstoupím! Tohle to samé se stalo tvému otci a tak se mu oddáváš utíkej ať už tě tu nevidím! Zlý bůh tě potrestal. A utíkal s pláčem. Večer se sám pro sebe ptal: proč jsem tam vešel co je tam tak nebezpečného. Najednou tam přišla jeho matka. Můžu dál? Ano mami, jenom se tě chci zeptat, co myslel tím, že se to stalo tatínkovi. No před deseti lety tvůj otec byl taky tulák, toulal se po lese, lovil. A povedlo se mu to? Ano, ale ten druhý den šel zase na lov, ale už se nevrátil. A co se mu stalo? Od té doby co se nevrátil jsme se báli nepřátelských společníků a myslíme si do teď, že ho zabili. Proto se bojím, že by se ti něco stalo, tak mi musíš slíbit, že tam nikdy nevkročíš. Ale, když jsou to také lidé jako my, proč se s nimi prostě nespojíme? Nikdo se neodvážil. Teď už spi, zavři oči, ráno je moudřejší večera. Ano mami. Ráno, když se probudil jeho bratr se někam chtěl vydat. Kam chceš jít. Přicházejí divočáci musím jít lovit. Já chci jít také. Tohle je pro tebe nebezpečné, ale opravdu. Jdeme a polovina tlupy se vydala na divočáky. Já se ničeho nebojím, jsem taky velký lovec. Jenom poslechni bratra, řekl zastupitel osady, nebo se stane to, co se stalo včera. A tak poslechl a zůstal doma, ale nudil se ,pořád se mu kolem hlavy motala ta slova, co včera slyšel: nemůžeš tak blízko nepřátelského pole, jsi ještě malý na lov, chceš, aby se stalo to, co se stalo tvému otci, nikdo se neodvážil s nimi spojit. Třeba mají všichni pravdu a tak zůstanu tady. A čekal, až se jeho bratr vrátí, ale vrátilo se jich jenom pár. Kde je můj bratr? Zabili ho nepřátelští lovci, byli taky na lovu. V Černé Stopě úplně hrklo a běžel oznámit nešťastnou zprávu matce. Večer uspořádali rituál do nebes. Potom jeho prach vynesli nahoru na nebesa k bohům. Až budu větší půjdu na nepřátelské pole a pomstím bratra. O pět let více: dnes už má Černá Tlupa patnácté narozeniny, sláva. Tak dobře, řekla matka, teď je ten správný čas na lov, jsem si jistá, tak běž. Ano matko. O něco dál už viděl zvěř jelena, připravil si kopí a řekl: sláva prvnímu lovu! Skočil na jelena a už ho zapíchnul do boku. Konečně první kořist! Zakřičel, až se ptáci rozletěli na všechny strany. Ale ještě věděl, že se ještě nemá vrátit, ví, co má udělat, musí pomstit bratra, slíbil to. Pomalu se blížil, až uviděl osadu. Pomalu se připlížil a už chtěl skočit jedna, dvě, tři a…. au co to na mě skočilo! Chtěl jsi napadnout vesnici? Ano, abych pomstil bratra. Kdo jsi? Já jsem Polopírko. A umíš lovit? Teď se tě zeptám já jak se jmenuješ? Černá Stopa. A chtěl jsi nás napadnout? Ano. Dávám ti šanci, abys odsud hned utekl. Uchopil jelena a utíkal pryč. Co to asi bylo za dívku? Ptal se cestou. Když už byl doma ,matka měla ohromnou radost jak pečlivě přinesl kořist. Černá Stopo, zavolal na něj jeho lovecký učitel, vidím, že jsi ulovil zvěř, tak jsi dokázal, že jsi pravý lovec, už můžeš lovit. Večer to oslavíme první příchody lovce. Po oslavě šel do svého stanu z kůže. A tam se pořád ptal, co to bylo za dívku polopírko. Můžu? Přišla jeho matka. Ano. Víš dneska jsem na tebe moc pyšná, že se ti zdařil tvůj první lov. Já docela taky, myslím, že nepřítel už moc nevylézá ven z osady. Jak to myslíš? Ptala se jeho matka. No dneska jsem potkal dívku z té osady, byla taky na lovu, zahlédla mě, ale ani mě neškrábla, nechala mě až v klidu odejdu. Vidíš mami i s nepřítelem se můžeme spřátelit. Měl jsi asi veliké štěstí, bůh ti asi pomohl. Ale jak říkáš i s nepřítelem se můžeme spřátelit ,myslím, že máš pravdu. Děkuji že mi věříš. Políbila ho na čelo a řekla: hezky se vyspi. Ty taky mami, budu o tom přemýšlet cos mi řekla. Já taky, řekla a šla. Natož v druhé osadě to vypadalo velmi špatně. Proč ho nechala odejít, mohli jsme ho mít jako rukojmí. Řekla jsem mu, že ať se už nevrací. Jen aby, máš veliké štěstí, že ti neuděláme nejhorší trest. A můžeš jít spát. Ano. Há, co je dnes asi za den, dnes lov není, co asi budu dělat. Vyšel ven, kouknul se na slunce a řekl děkuji ti bože slunce, že jsem se tak dobře vyspal. Když se probudil, vzal si kámen a oštipoval si kopí. Při tom si liboval. Ó hezká úroda. Co asi dělá matka, půjdu se kouknout. Matka ležela celá bledá na zemi. Mami jsi v pořádku, prober se! Co se stalo, oh měla jsem příšerný sen. A lapala po dechu. Mami to bude dobré co se ti tak hrozného zdálo? Ani nechci nic o tom říct. Jinak jsem v pořádku. Souvisí ten sen něco o tatínkovi? Ano. Slyšela jsem něco. A teď mě prosím nech spát, jedině tak na to zapomenu. Dobře nechám tě v klidu spát. Ale Černá Stopa v klidu být nemohl. Nemohl si pomoc a tak se znovu vydal na nepřátelské pole a tentokrát byl připravený. Pomalu se plazil blíž, až na něj zase skočila ta dívka. Ale on se obrátil, otočil se k ní a svalil ji na zem. Teď jsem byl připravený já na tebe. Prosím tě, nic mi nedělej. Neudělám ti nic pokud ty mi nic neuděláš. Kdo jsi, já jsem ten kdo chce se s vámi spojit. Nechci být nepřítelem jako zvěř, tak tě nechám odejít. A proč bych odešla, když chci to samé. Tak dobře pomůžeš mi pomstít bratra? Vím jaké to je přijít o bratra, ale já zas nechci přijít o rodinu. Takže ne. Pomůžeš mi aspoň tlupu spřátelit? Nejsem proti, ale jenom jak se budeme scházet, vždycky při lovu budeme tady. A když mi nepomůžeš, stane se tvé vesnici to, co se stalo mému bratrovi. Platí. Podali si ruce, bylo to pro ně moc těžké, aby se dvě tlupy spřátelili a aby drželi spolu. Jednou poznají jaké to je přátelství. Ale každou noc se jim to vymklo, zdáli se jim tak příšerné sny, mysleli si, že jim to předpovídá budoucnost. Tak měli život v převaze. Pomóc pomozte nám, trpíme tady ááá! Vzbuď se, jsi v pořádku, ach zase noční můra. Mami, já si nemůžu pomoc, každým dnem při snu slyším, jak lidi křičí o pomoc, jak křičí bolestí. Jednou synu noční můry přejdou a bude dobře. Možná, že se vzpamatuji, děkuji ti, že jsi mě utěšila. Jednou najdeš tu černou bolest a zbavíš se jí. A pojď se vypravit na lov, čeká tě dnes dřina. Když došel ke své tajné přítelkyni, měla plán. Nebudete moc nebezpečné? Budeme si muset věřit, dokážeme to. Měli v plánu udělat velký přesun na vytesaný obrázek, kde byla namalovaná zvěř, co je jedné tlupy a druhé. Druhá skoro nemá nic, co by se jedlo a lidi už hodně umírají, protože nemá co jíst, tak proto se posílají na lov jenom ti nejodvážnější. A zvěře je stále málo a málo. Tak šli. Nejdřív museli proklouznout mezi poradu, která se právě konala. Tak jsme tu, bude to trvat aspoň hodinu, než to přemaluji. Po půl hodiny se nečekaně Černá Tlupa pomalu otočil k vesnici a v duchu řekl: přece jsem přísahal že pomstím bratra. A bez pohledu na svou přítelkyni šel napadnout vesnici, aniž by si všimla. Nejdřív šel napadnout poradu. Ti křičeli „vetřelec!". A slyšel ,jak krutě křičí, bylo to jako noční můra a souviselo to asi s jeho snem. Najednou ho někdo bouchnul do hlavy takovou silou, že spadl na zem. Ale nezabili ho, odvedli ho do vesnice a tam ho předali a řekli: jestli se k nám ještě přiblíží dopadne to ještě hůř. Po chvíli se probudil a říkal si : on to byl sen zase noční můra? Ne „ řekla jeho matka" byla to skutečnost. Ach vypadalo to přesně jako noční můra. Řekni mi prosím tě, cos tam dělal „řekla s pláčem jeho matka". Chtěl jsem pomstít bratra. Minulost už nenavrátíš, nedá se změnit. Nemůžeš někoho zabít, když chceš někoho pomstit. To pošpiníš přírodu a i bohy. Uvažuj aspoň trochu, co jsem ti řekla. A už nikdy se nevydáš na lov, to je můj trest, nikdy ani na krok. Nemohla bych přežít to, co by se ti stalo. Tvůj otec byl taky takový, nesnaž se ho napodobovat. Nemohl zapomenout na to, co způsobil, byl proklet do konce života. A už se zase skupovala doba temna každého to děsilo. Znamená to že jestli někdo udělal něco špatného dá mu mocný bůh znamení a bude na věky prokletý takový je trest. Největší znamení dostal Černá Stopa, klekl na kolena a plakal, až se bezmocně zhroutil na zem. Další znamení z druhé vesnice dostala Polopírko. A tak oba byli prokleti. První největší trest bylo bičování. Oba tak křičeli, až byli úplně vyčerpaní. A zkrátka to ještě není konec. O několik dnů Černá Stopa onemocněl. Matka se snažila najít ten správný lék. A taky nějaké našla. Ale Černé Stopě to nepomohlo. Jednou říkal matce: matko jsem prokletý? Ano jsi prokletý, protože si zradil celou tlupu a za to je takový trest. A můžu to napravit? No jeden způsob by tu byl. Jaký? No musíš to udělat pro někoho, koho máš nejvíc rád. Musíš udělat to, cos chtěl udělat, ale neudělal jsi to. Máš to v sobě. Jeden večer ve špatnou dobu se vydal do nepřátelské vesnice a nevěděl co ho tam čeká. Byl blízko a říkal si: soustřeď se na to, co musíš udělat. A šel. Všichni spali, jenom slyšel malý vzlykot. A šel podle toho hlasu až došel ke své přítelkyni. Ta seděla na místě a plakala, aniž by si ho všimla. Jenom jí probudil se vzlykotu. A když se na něj koukla, hrozně se lekla a bezhybně se na něj koukala, až odpověděla. Jdi pryč, nechci zase nikoho zradit! Ticho, ať nikoho nevzbudíš. Už nejsi přítel, kvůli tobě jsem byla prokleta. Já jsem byl taky proklet, ale můžeme s tím bojovat. Jak bojovat? Musíš udělat něco, co jsi neudělala a chtěla udělat pro někoho, komu důvěřuješ. Já jenom důvěřuji své rodině, vím že bys měl udělat to samé. Poslechnu tě Polopírko a už se nevrátím. Po mnoha špatných slovech se už přestávali setkávat a šli každý jinou cestou. Tuhle dobu byl temný každý den, až už si všichni mysleli, že už není žádná naděje. Ale úplně naděje nepohasla. Černé Stopě bylo pořád na umírání, už si myslel, že když není moc zvěře, tak si myslí, že umře jako nějaký jeden s nich. Ale matka už našla ten lék, dala mu jej. A hned se probudil. Byl to sen nebo ne? „vyptával se". Co, řekni co se ti zdálo. Byla to zase noční můra. Až teď jsem se uzdravil, myslel sem si, že už je konec mé cesty, ale není. Polopírko. Kdo je Polopírko? Mami musím ti říct celou pravdu. Teď už vím, jak ti je „ řekla matka po skončení příběhu". Myslím si, že máš pravdu celou dobu jsi měl pravdu a nikdo ti nevěřil. Děkuji ti matko. V duchu si řek: kdyby mi mocní bohové pomohli, co bych za to dal, ale to se stejnak nestane, když jsem proklet. A tak naděje umírá poslední. Vyšel ven a vzhlédnul do nebe a řekl „kéž mi bohové pomohou, budu připraven na tu chvíli". Řekl moc komplikované slova, která nejdou obelstít. Buď mu bohové pomohou nebo bude konec. Poslední dny byly marné a špatné. Den za dnem ubíhal jako voda a na zemi bylo temněji a temněji, jako ta černá díra, která ho jednoduše sfoukne. Lovci se marně vydávali za zvěří a den za dnem jich přicházelo vždycky míň. A toho se každý obával. Ale Černá Stopa ví, co má udělat, ví své poslání. A tak se jednou večer šel podívat do nepřátelského pole a napravit to co způsobil. Už se blížil blíž a blíž, až se tam pomalu vplíží. Už viděl Polopírko, ale bál, se že mu zase neuvěří. Ale udělám to pro dobro naší tlupy. A šel vstříc s těmito slovy. A pořád si v duchu říkal: pro dobro naší tlupy „pro dobro naší tlupy". Počkal, až bude Polopírko o samotě a všechno jí vysvětlit. Konečně už byl ten okamžik: Polopírko to jsem já Černá Stopa. Proč ses vrátil? Abych napravil to, co jsem chtěl napravit. A to je to, abychom se zase spřátelili, to celou dobu mi chtěli vysvětlit bohové. ##Kapitola druhá - nemoc Myslím že to myslíš vážně, jestli si to přejí bohové tak budiž. Tak platí a jsme zase na začátku, musíme nejdřív udělat to, co jsme neudělali. Tak na co čekáme? Půjdeme. A šli zase vstříc novému dobrodružství. Nejdřív šli udělat to, co pokazili, museli přemalovat obraz pole. A dali se do toho a už byly hotovi. Doufejme, jestlipak už naše tlupa bude moci jíst a pít. Lovci se hned vydali na lov, viděli nepřátelské lovce, ale ti byli o několik kroků dál. Muži běželi hned k svým ženám, aby je ukojili žízní a nasytili potravou. A zase byli k životu, vstali a šli se nadýchat čerstvého vzduchu. A Černá Stopa oznámil dobrou zprávu Polopírko. To je dobře usmála se, ale dala se zas do smutku. Copak se děje? No, já nevím, jestli děláme dobře, zrazuji svou tlupu a to strašně bolí. Neboj, dopadne to dobře, brzo se naše tlupy spřátelí a bude klid a mír. Ale nebude to jednoduché. Máme spoustu času, něco vymyslíme. Je velmi klidná noc, asi už bych se měl vrátit, zítra se zase uvidíme. Myslel jsem si, že bych to měl matce říci, ale to bych urazil Polopírko, nemůžu žít takhle, jinak se všechno zkazí a bude konec, nechci poranit naší tlupu „říkal si večer v duchu Černá Stopa". Ráno se probudil do jasna. Dnes začal den, jak se bude bohům obětovat zvěř za poděkování a aby bohové při nich stáli. Začíná nové ocenění, velké slávy bohům. Polopírko se cítila tak osamocená a volná od hrozného mučení. Oba dva dostali ještě jednu šanci. Teď už to bude osmnáct let co otec Černé Stopy zemřel a tak mu poděkují, co on pro ně udělal. Ale život už se nenavrátí, život může dát jenom bůh. A Černá Stopa večer kvílel a vzlykal. Přišla k němu jeho matka a povzbuzovala ho. No tak, přestaň plakat, tátu už nenavrátíš, ale on je stále s tebou, nikdy tě neopustí. Černá Stopa přestal plakat, ale nehýbal se ,ztuhnul a po chvíli ticha odpověděl. To je jako cesta, kterou musíme všichni jít? A proč nejde udělat z mrtvého zase život? Na ty otázky matka řekla jen jediné slovo: LÁSKA. Jednou na to slovo přijdeš, pochopíš co to znamená. Tohle slovo slyšel po prví, bylo to tak komplikované, nerozeznal ty slova co znamenají. Musíš přemýšlet v hloubi duše. Brzy na to přídeš. A s posledními slovy odešla. Chtěl bych porozumět vlastností, které se činí až vyrostu. Jsem už veliký muž, co ještě k tomu potřebuji, aby se ze mě stal doopravdický muž a láska. To nedává smysl! A vztekem dupl do země, hrozně mu chyběl otec, vždycky, když si vzpomene na otce, vidí před sebou jeho tvář. Je to velké zklamání vůči otci, že chce spojit tlupy přátelstvím. Ale něco mu říká, že je to jeho poslání, asi si to přejí bohové, tak je připravený na svůj osud. Ráno na lovu ho pořád děsil ten krutý pohyb mračen, které se skupují, aby udělaly bouřku. Myslí si, že je to zlé znamení a plnou rychlostí utíkal domů, viděl obraz tváře před sebou, koukal se na ten obraz ,nic ho nepřinutilo, aby se uhnul, běžel pořád rovně až zakopl a upadl na zem, tam bezhybně ležel. Pořád vnímal v sobě otcův hlas, až už se vyprchal a probudil se a ležel úplně někde jinde. Polopírko se o něj starala. Musím hned utéct, aby mě nikdo tady neviděl. Nemůžeš, jsi zraněn, našla jsem tě v bezvědomí na zemi tak jsem tě tajně vzala sem. Jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Asi hodinu. Jak se ti to stalo? Běžel jsem a očima jsem viděl otcovu tvář, a když jsem spadl, slyšel jsem jeho hlas. Bylo to neuvěřitelné, ani žádnou bolest jsem necítil, asi mě otec něčím obdaroval. Nezapomenu na ten hladký obličej, na ten něžný hlas, na ten chladný dech. A tobě také děkuji, že ses o mě postarala, taky jednou ti to oplatím, když budeš v nouzi. Asi už bych měl jít, matka se bude strachova,t kde jsem. A ještě jednou děkuji. Tentokrát se dostal bezpečně domů. Večer pozoroval polární záři, je moc dobře na tomto světě, ale s něčím musíme bojovat, abychom došli na konec, na naši smrt. Všechny cesty, kterými musíme jít, nejsou zbytečné. Poslouchal hlas bohů, vánici na obloze, protože vždycky když je polární záře slyší bohy a od toho se hodně naučí co je čeká až budou dospělí. Je to velká vzácnost. A dar. Kéž kdyby jsem také slyšel hlas mého otce a spadl do trávy a usnul. Jak ležel na trávě ani necítil kámen jak ho tlačil. Spalo se mu tak pohodlně, že se mu zdálo jak on a jeho otec jsou na lovu, nic krásnějšího neviděl. Musí být silný, nesmí ustávat, nesmí se zabývat tady těmi věcmi. Musí taky věřit na svou budoucnost, aby se stal mužem. Naopak, v jeho horších snech se stále objevuje jeho přítelkyně jako zrádkyně."a to on nesmí dopustit „! Je to velká slabost pro všechny. Usínal a usínal až ho vánek celého ochrnul, byla mu velká zima. Mraky se začaly skupovat na bouřku. Začínala zima. Už bylo na čase, aby muži nachytali zvěř a hned se vrátili, teď všichni lovci zůstanou doma, než skončí zima pak se zase můžou vrátit zpět k lovu. Ženy už začaly hlídat oheň, aby neuhasl, pro ženy to byl hlavní úkol, naopak muži museli šetřit zvěř, aby jim to stačilo na celou zimDen za dnem byl hodně mrazivý. Matka Černé Stopy uprostřed zimy náhle onemocněla. Při spaní se celá potila, Černá Stopa měl veliké obavy a tak se vydal za přítelkyní a zeptal se, jestli zná na to lék. Bylo to ale moc nebezpečné, vítr štípal, byla velká zima a mohl by onemocnět, ale jeho matka je důležitější, už přichází na to co je to láska. Polopírko jenom znala jediný lék, ale je někde uprostřed lesa, ale je hrozná zima. Ráno je moudřejší večera, udělám dobře, když tam půjdu zítra, tak aspoň načerpám více sil. „doufá že matku uzdraví". Ale jenom prospěchem. Jiné řeči ho nenapadají. Hrozně se bál když uviděl matku, jak leží a jak je celá bílá, měl velké starosti. Ale vždycky se to povedlo dobře, co už zažil, proč by se to nepovedlo i teď. Měl jenom z rodiny matku, nechce o ní přijít, jako o otce a o bratra. A k tomu otce ještě nikdy nepoznal. Různá tajemství skrývá osud u někoho dobré u někoho špatné. To byl jeho vlastní zákon a svůj zákon musí konat a nebát se toho, co ho čeká. Ráno se probudil do těžkého dne. Šel se podívat na matku, ta na posteli ležela celá potem obklopena. Šel k ní blíž a řekl „ já tě uzdravím" stisknul její ruce a šel. Velké pokušení musí dnes udělat. Pomatoval si od Polopírka jenom to, že ten lék je uprostřed lesa a, že je to bylina. Ta bylina je tak hladká, je ještě hladší než vánek, který se ti dotéká o obličej. Ale uprostřed lesa „ to by mohl narazit na nepřátelské lovce"! nemám na vybranou. Řekl a jediným dechem strachu šel. Po chvíli se mu zdálo, že je uprostřed lesa a tak neváhal a začal hledat. Do uzdravení jeho matky bůh ví kolik hodin. Začal ohmatávat různé byliny, a po době slyšel nějaké praskání větví. Doufám, že to není lovec, to bych se divil v tuhle nepříjemnou dobu. Pomaličku se zvednul ze země. To praskání větví se pořád přibližovalo, až se to najednou zrychlilo. Černá Stopa zase klesl k zemi, až najednou to utichlo. Zase se pomalu postavil na nohy. Prudký pohyb ho zase svalil na zem a před ním se objevila Polopírko. Pořád hledáš tu bylinu? Ptala se jako první. Černá Stopa se už potřetí zvednul ze země a řekl „ to bych se jako první měl zeptat já". Co ty tu děláš? Myslela jsem, že potřebuješ pomoc, že hledáš bylinu na uzdravení. Tak jsem tu pro to, abych tě kryla před našimi lovci. Jsou tiší, jako vítr, jenom naše tlupa je dokáže uslyšet. To jako i ty? Jistě. Tak dobře, půjdeme najít tu bylinu i tak jsme se zdrželi, čas je krutý, nikdy se nezastaví. A tak hledali do skonaní duše až, cítili tu chladnou vůni a ohmatali si tu bylinu. Ano to je ona. Ach takovou vůni jsem ještě necítil. Náhle ze severu se ozval silný vítr a byla hrozná zima. Muži už se vraceli domů jenom Černá Stopa se nevracel, matka měla o něho velký strach. Silný vítr je odřízl a tak šli do nepřátelské tlupy, aby se tam schovali, než to přejde. Bylina byla celá bez vůně a bez hmatu. Ostatní byliny už vítr smetl. A co teď. Podíval se na Polopírko se špatným výrazem. Musíme jenom doufat, jestli to pomůže. A když to nepomůže? „zeptal se s nepříjemným obličejem Černá Stopa". Tak minulost už nenavrátíš. Chceš říct … a Černá Stopa se náhle rozplakal. Po ukončení bouřky se Černá stopa rychle vracel. Když doběhl až domů začal dělat s byliny čaj. Rychle běžel k matce a dal jí napít. Matka se zhluboka nadechla, ale ležela dál. Černá Stopa vzhlédl k matce a ona se koukla na něj Černá Stopa se zářícím obličejem políbil matku na čelo. Lež, musíš nabrat sílu, pak budeš plná života. Utěšoval matku. Ta znovu zavřela oči a vzhlédla zase ke snům. Černá Stopa lehl na své lože a odpočíval po těžkém dnu. Velké štěstí se obrátilo zase k přátelské tlupě. Za chvíli bude láska darována všem. A nebude temno, bude jenom zářit štěstí a přátelství. Všem a všem. Po nemoci matky šlo všechno polehounku. Lovce nic nezastavilo, aby šli na lov a nebát se nepřátelského pole. Ale taky, že když se z lovu vrátili nikoho jiného tam neviděli. Co se tam asi děje, musím to omrknout „ aby po klidu to zase nezačalo neklidem". Přece se tam musím jít podívat. Najednou ho před lovem zarazila matka. Synu myslím, že ti dlužím dárek za mé zachránění. Tady jsem ti přinesla orlí dráp, můžeš si ho nasadit na krk a může ti přinést štěstí. Orli jsou jako bohové, poletují si na nebi a vidí jako bohové. I my máme od bohů nějaké vlastnosti třeba" PŘÁTELSTVÍ „. Tys toho využil a vůči tomu mi pomohl. Myslím, že toho ještě využiji, ale děkuji, budu ho nosit pořád, aby mi taky pořád dával štěstí a sílu. A vyběhl bez ohledu vpřed. Stiskl dráp a v duchu řekl velmi tajné a mocné slovo… a až mi teď pomůže při velké snaze. Řekl to před tím v duchu a teď ty zbylá slova nahlas. Uprostřed lesa se už chýlilo jaro, ale než všechno vykvete, to bude trvat velkou dobu.