Vítězství v soutěži Jak to vidí šelmy

Žáci naší školy se v rámci projektu pořádaném předmětovou komisí ČJ a VV účastnili celorepublikové soutěže „Jak to vidí šelmy “, kterou vyhlásila Zoologická zahrada Ohrada z Hluboké nad Vltavou. Nejlepší práce ze školního kola reprezentovaly naši školu v soutěži výtvarné i literární. 1. místo ve II. kategorii v literární části za povídku Snížek získala Ráchel Slunečková z 8. A. Blahopřejeme Ráchel k vítězství a děkujeme za výbornou reprezentaci naší školy. Za PK VV a ČJ Mgr. Kittelová a Mgr. Davidová

Snížek

autor: Ráchel Slunečková (8.A)

Jsem samec vlka evropského a chci vám povědět svůj příběh.

Nejdřív vám však něco o sobě povím . Přestože jsem čistokrevného rodu, mám bělostnou srst, ve které se jen místy vyskytuje pár stříbřitých chlupů. Jsem velké, ale štíhlé postavy. Za představu mé mohutnosti může pouze hustá a dlouhá srst.

Mám manželku, která je velice hezká a také je zvláštně zbarvená. Její srst je nádherně černá.

Ale abych se dostal k tomu příběhu. Tak tedy: Bydlím v zoo a mám hodného ošetřovatele. Má prošedivělé vlasy, hustý plnovous a laskavé oči.

A ten s sebou ke mně bere svou vnučku, kterou mám opravdu rád. Nosí mi a mé rodině piškoty, hladí nás drbe a chová se hezky k mým dětem. Když se na mě zadívá svýma šedýma očima, cítím, jak mne má ráda a že by mi nikdy neublížila. Ona mi také věří. Z legrace jí chytám ruku do zubů nebo jí povalím,skočím na ni a vrčím a dívka se jen směje.

Jednoho dne však nepřišel můj ošetřovatel ani moje kamarádka. Čekal jsem na ni jako obvykle u branky, ale najednou se objevil muž, který tu vše řídí, a ještě nějaký mladík. Na první pohled mi nebyl sympatický, a tak jsem řekl své manželce, aby se raději i s dětmi schovala. Ti dva vešli do výběhu a ředitel pravil: „Tak se tu porozhlédni a pak je nakrm. Nejmíň týden se o ně budeš starat. Všechno ostatní víš. Tak se pusť do práce. Já jdu.“ A opravdu odešel. Neznámý se vydal po trávě směrem ke mně a přitom si něco brblal. Teď jsem si ho mohl pořádně prohlédnout. Nad úzkými rty a pihatým nosem hleděly otráveně na svět modré oči. Rezavé vlasy měl rozcuchané.

Když se ke mně přiblížil na vzdálenost asi dvou metrů, z hrudi se mi vydralo zavrčení. Zlostně se na mě podíval, pak se otočil a šel zpět. Když vyšel z výběhu, honem jsem běžel ke své rodině, abych to probral s manželkou (děti jsou ještě příliš malé). Ta mi řekla, že se jí ten člověk také nelíbí.. Lehl jsem si k ní a povídali jsme si.. Najednou jsem uslyšel kroky, a když jsem se otočil, uviděl jsem toho zrzka kousek od nás. Vymrštil jsem se na nohy a silně zavrčel. Jenže jedno z dětí, než jsem je stačil varovat, přibatolilo se k němu. Ten ho popadl a rychle uskočil, protože jsem na něj vyjel. Nesnáším, když někdo sahá na moje mládě! On zasykl: „Vy odporná zvířata. Kvůli mému strýci se o vás musím starat. Ale teď uvidíte.“

Hodil mého nejmladšího na zem a kopl do něj, až synáček zavyl bolestí. Rozčílil jsem se tak, že jsem nevěděl,co dělám, a skočil jsem na něj. Bránil se, seč mohl a přitom příšerně ječel. Přivolal tím ošetřovatele, avšak než se k nám dostali, zřídil jsem toho netvora hrozně. Ale pak mě něco píchlo a potom už jsem o sobě nevěděl.

Když jsem se probral, byl jsem zavřený v kotci a kolem mne stály další klece. Po nějaké době přišel člověk, přes plot mi hodil něco k snědku a hadicí mi nalil do misky vodu. Protože jsem měl stále vztek, že netvor ublížil mému dítěti a kvůli tomu, že jsem nemohl bránit svoji rodinu a být s ní, vztekle jsem na něj zavrčel. Muž něco prohodil a odešel. Takhle to šlo několik dnů a můj vztek se měnil v nenávist ke všem lidem, protože mne tu drželi a nenechali mne s mou rodinou. Všichni o mě říkali, že jsem nebezpečný a neochočitelný. Místo mého pravého jména Snížek mi začali říkat Ďábel. Ale nikoho z nich nenapadlo, proč jsem takový.

Projevilo se to také na vzhledu. Začal jsem mít rozcuchanou a zplihlou srst a zhubl jsem. Když čistili můj kotec, sešlo se jich několik a zahnali mě do malého výběhu. Potom mne zase nahnali zpět. Několik jsem jich zranil. Několikrát jsem slyšel lidi mluvit o tom, že již brzy nebudu žít. „Takovýhle život přece nemá žádnou cenu a do výběhu nemůže. Je moc nebezpečný,“ říkali.

Pak přišla změna. Jednou jsem zase ležel ve svém výběhu, když v tom jsem uslyšel její hlas! Vyskočil jsem a zadíval se ke vchodu. Vešla a pak se ke mně rozběhla a přitom volala: „Snížku, ty moje zlatíčko“. Dorážel jsem na dveře mého vězení a z hrdla se mi samo od sebe vydralo zakňučení. „Poznal mě “ vykřikla radostně a pak už klečela u mé klece, po tvářích jí tekly slzy a bořila prsty do mé srsti. Nevšímala si volání zezadu: „Pozor, je nebezpečný!“ a jen vzlykala: „Snížku, můj Snížku.“

Za několik dní jsem se vrátil do výběhu ke své rodině a mým ošetřovatelem se znovu stal dědeček mé kamarádky, která mi pověděla vše, co se stalo a proč přišel netvor. Bylo to tak, že její děda byl nemocný, takže nemohla přijít. Ředitele zoo napadlo, že by to byla dobrá brigáda, a tak řekl, že jeho synovec ošetřovatele zastoupí. Jenže byl problém. Tento synovec nesnášel zvířata a jeho strýc to nevěděl. Brzy potom, co jsem ho napadl, ubližoval mé samičce a ještě několika dalším vlkům. Přitom ho však naštěstí přistihli a okamžitě ho ředitel vyhodil a potrestal. Když se dědeček dívky uzdravil, přišla s ním do zoo a dozvěděla se o tom, co se stalo. Okamžitě se za mnou vydala. A zbytek už znáte. Teď žiji se svou rodinou a jsem šťastný. Téměř každý den se vidím se svou kamarádkou a můj život je skvělý.

Němeček